Zrôšêt Senát…?

Váženi, dovolim si dnes reagovat na diskuzô, kerá se rozjela pod mim poslednim přispěvkem na Facebooku a kerá bêla na téma zrôšeni Senátô. Pan Květoslav Kódelné tadê docela trefně položêl otázkô, ešlê ten Senát vubec potřebôjemê a ešlê bê nebêlo lepšê bez něho?

Popravdě bêch to račé probral negde ô stolô než tadê, ale dobře. Néni to tak dlóho, co sem zastával sténé názor a kdêž mě před šesti rokama začlê přemlóvat, abêch do Senátô kandidoval, řekl sem jim, že je to nesmêsl, že to nechodim ani volêt, protože je to k ničemô. Ten názor sem ale změnil ôž tenkrát po tym, co mě celó problematikô vêsvětlêl jeden muj dlóholeté kamarád.

Vite, ono je to v prvni řadě asi hlavně o tém, ešlê sô realista, nebo idealista. Ešlê poôžévám selské rozôm, nebo věřim nemožnymô. Abê bêl Senát zrôšené, mosêlê bê to schválêt obě komorê parlamentô a je stary česky přislovi, že kapři si rêbnik nevêpôstijó. Ešlê v sobě bôdemê žêvit představô, že naši politici senát zrôšijó, tak smê idealisti. Senát tadê prostě bôde ať se nám to lébi nebo né.

V drôhé fázê je to o tym zamêslêt se nad duvodem, proč ten Senát vlastně zavedlê. Pan Kódelné tadê ôvedl, že je to jakásê “trafika pro zkrachovaly politikê”. Dobře, mužemê přêjmót tôto mêšlenkô, ale pak se ptám, proč ten, gdo to vêméšlel trval na 81 volebnich obvodech a volbě senátora napřimo. Tadê nevolimê stranô, tadê volimê konkrétni osobô což je vlastně pro politicky stranê problém. Proto jejich nominovani nésó poslôšni stranici, ale lêdi, keři majó ve společnosti nejakó značkô, neco v žêvotě dokázalê a společnosť vuči nim má duvěrô. Pak se stane to, že senátor, ač je stranó nominované se po svim zvoleni ideologijó té stranê moc neřidi a v mim připadě se stane ê to, že z té stranê dokonce vêstópi. Mêslim si, že senátor bê měl bêt nadstranické a měl bê věcê posôzovat podlivá teho, co je správně, né co je napsaný negde ve volebnim programô, nebô co je populistickê pro nekeho vyhodny. Měl bê to bêt realista, třeba jak só starosti na dědinách, nebo jak dobré hospodář v každym drôhym barákô. Nic vic, nic miň.

Kdêž si ôvědomim tadê tê sóvislosti, kery prostě só a nende je zpochêbnit, zákonitě bêch měl hledat jiné duvod, proč bêl senát stvořené. Toto krásně popsal v diskuzi pod článkem pan Lukáš Fochr a já mô za to děkôjô. Ôznávám, že tê duvodê nemosijó bêt pro každyho duležity, ale ve světle události posledni dobê sledôjô, že si je společnosť začéná ôvědomovat čém dál vic.

Je to vlastně jak pojištěni barákô. Platimê to každé a v podstatě dokuď se nic nestane, kakê só to vêhozeny penize. Senátem tak jak bêl nastavené si vlastně pojistimê systém, abê odolával rázovém vlnám politickéch nálad ve společnosti. Mužemê mět hezké dum, spokojenó rodinô, ale co kdêž se zblázni systém, co pak? Ôž to tadê přece bêlo, zakazovalê nám řikat, co smê si mêslêlê, zakazovalê nám zpivat, co se jim nelébilo, nesmělê smê přes hranice, mosêlê smê poslóchat ideologicky propagandê… a gdêž smê se nepodřidilê, bêlo zle…

Ten duvod, proč sem tenkrát změnil názor a do Senátô kandidoval popravdě nebêl nejak ôšlechtilé, bêl tenkrát daleko přizemňéši. Jako starosta sem furt nadával na zákonê, kery z Prahê z parlamentô na obce padalê a gdêž mě negdo řekl, že tam mužô jit a změnit to, měl sem dvě možnosti. Odmitnót a stat se tym, kdo si jenom stěžôje a sám nic nedělá, nebo překročêt svuj stin, svoje přesvědčeni a vêdat se cestó, o keré sem věděl, že mě do žêvota štěsti nepřênese. Dosť sem sázel na to, že mě lêdi nezvolijó, ale to bohužel nevêšlo…

Co bêlo dál vám napišô zas přiště. Mêslim si, že je na mistě se tym prohrabat, ê gdêž to bôde negdê né moc hezky zpomináni.

Ať máte hezké tédeň…

Zrušit Senát…?

Vážení, dovolím si dnes reagovat na diskusi, která se rozjela pod mým posledním příspěvkem na Facebooku a která byla na téma zrušení Senátu. Pan Květoslav Koudelný tady docela trefně položil otázku, jestli ten Senát vůbec potřebujeme a jestli by nebylo lépe bez něho.

Popravdě bych o tom raději diskutoval někde u stolu než tady, ale dobře. Není to tak dlouho, co jsem zastával stejný názor, a když mě před šesti lety začali přemlouvat, abych do Senátu kandidoval, řekl jsem jim, že je to nesmysl, že to ani nechodím volit, protože je to k ničemu. Ten názor jsem ale změnil už tenkrát poté, co mi celou problematiku vysvětlil jeden dlouholetý kamarád.

Víte, ono je to v první řadě asi hlavně o tom, jestli je člověk realista, nebo idealista. Jestli používám selský rozum, nebo věřím nemožnému. Aby byl Senát zrušen, musely by to schválit obě komory Parlamentu, a je staré české přísloví, že kapři si rybník nevypustí. Jestli v sobě budeme živit představu, že naši politici Senát zruší, tak jsme idealisti. Senát tady prostě bude, ať se nám to líbí nebo ne.

V druhé fázi je to o tom zamyslet se nad důvodem, proč ten Senát vlastně zavedli. Pan Koudelný píše, že je to „trafika pro zkrachovalé politiky“. Dobře, můžeme přijmout tuto myšlenku, ale pak se ptám, proč ti, co to vymýšleli, trvali na 81 volebních obvodech a přímé volbě senátora. Tady nevolíme stranu, tady volíme konkrétní osobu, což je vlastně pro politické strany problém. Proto jejich nominovaní nejsou poslušní straníci, ale osobnosti, které mají ve společnosti nějakou značku, něco v životě dokázaly a společnost vůči nim má důvěru.

Pak se stane to, že senátor, ač je stranou nominován, se po svém zvolení ideologií té strany moc neřídí a v mém případě se stane i to, že z té strany dokonce vystoupí. Myslím si, že senátor by měl být nadstranický a měl by věci posuzovat podle toho, co je správně, ne podle toho, co je napsané někde ve volebním programu nebo co je populisticky pro někoho výhodné. Měl by to být realista, třeba jako jsou starostové na vesnicích, nebo jako dobrý hospodář v každé druhé domácnosti. Nic víc, nic míň.

Když si uvědomíme tyto souvislosti, které prostě jsou a nejde je zpochybnit, zákonitě bychom se měli ptát po jiném důvodu, proč byl Senát stvořen. Toto krásně popsal v diskusi pod článkem pan Lukáš Fochr a já mu za to děkuji. Uznávám, že ty důvody nemusí být pro každého důležité, ale ve světle událostí poslední doby sleduji, že si je společnost začíná uvědomovat čím dál víc.

Je to vlastně jako pojištění baráku. Platíme to každý rok a v podstatě, dokud se nic nestane, jsou to vyhozené peníze. Senátem, tak jak byl nastavený, si vlastně pojistíme systém, aby odolával rázovým vlnám politických nálad ve společnosti. Můžeme mít hezký dům, spokojenou rodinu, ale co když se zblázní systém, co pak? Už to tady přece bylo: zakazovali nám říkat, co si myslíme, zakazovali nám zpívat, co se jim nelíbilo, nesměli jsme přes hranice, museli jsme poslouchat ideologickou propagandu… a když jsme se nepodřídili, bylo zle…

Důvod, proč jsem tenkrát změnil názor a do Senátu kandidoval, popravdě nebyl nějak ušlechtilý, byl tehdy daleko přízemnější. Jako starosta jsem pořád nadával na zákony, které z Prahy z Parlamentu na obce padaly, a když mi tehdy řekli, že tam můžu jít a změnit to, měl jsem dvě možnosti. Odmítnout a stát se tím, kdo si jen stěžuje a sám nic nedělá, nebo překročit svůj stín, svoje přesvědčení a vydat se cestou, o které jsem věděl, že mi do života štěstí nepřinese. Dost jsem sázel na to, že mě lidé nezvolí, ale to bohužel nevyšlo…

Co bylo dál, vám napíšu zase příště. Myslím si, že je na místě se tím prohrabat, i když to bude místy ne moc hezké vzpomínání.

Ať máte hezký týden…